Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, to jest Světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází. Kapitola V. POUTNÍK SE Z VÝSOKA NA SVĚT DÍVÁ VEN Z SVĚTA NIC NENÍ To když já přemýšlím, anť my se (nic nevím jak) na jakéms náramně vysoké věži octneme, takže sem se sobě pod oblaky býti zdál; z níž já dolů pohlédna, vidím na zemi město jakési, na pohledění pěkné a stkvělé a široké velice, však jehož sem vždy terminy a meze ze všech stran znamenati mohl. A bylo okrouhle vystavené, zdmi a valy opatřené, a místo příkopy hlubina jakási tmavá, ani břehů, ani dna, jakž mi se zdálo, nemající. Nebo jen nad městem světlo bylo, za ohradu dále čirá tma. POLOŽENÍ SVĚTA Město pak samo rozdělené sem viděl na nezčislné ulice, ryňky, domy a stavení, větší i menší, a všudy plno lidu jako hmyzu. K východní straně viděl sem stojící bránu jakous, z níž ulička šla do jiné brány, vše již k západu hledě; a z té druhé brány teprv se do rozličných ulic města vcházelo; kterýchž ulic nejpřednějších sem šest počítal, vše od východu k západu vedle sebe běžících; a uprostřed nich byl plac aneb ryňk velmi veliký, okrouhlý; a nejzáze k západu stál na skalnatém příkrém pahrbku vysoký jakýsi stkvělý zámek, na nějž se nejvíc všickni města obyvatelé ohlédali. BRÁNA VÝCHODU; A BRÁNA ROZCHODU I dí mi můj vůdce Všudybud: „Nu, tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějžs se podívati žádostiv byl. Proto sem tě nejprve na tuto vysokost uvedl, aby sobě naň z cela nejprv pohleděl a jeho spořádání vyrozuměl. Tato východní brána jest brána života, skrze níž všickni, kdo se na svět dostávají k bydlení, procházejí. Tato pak druhá bližší brána jest brána rozchodu, z jíž jedenkaždý, jak komu los padne, k tomu neb jinému povolání se obrací. STAVOVÉ SVĚTA NA ŠEST ŘÁDŮ ROZDĚLENI Ulice zajisté, které vidíš, jsou rozdílní stavové, řádové a povolání, v nichž se lidé usazují. Vidíš hlavních ulic šest: v oné ku poledni bydlí domovní stav, rodičové, dítky a čeládky; v vedlejší řemeslníci a všickni s živnostmi se obírající; v třetí této nejbližší ryňku bydlí stav učených, s pracemi mysli zacházejících. Z druhé pak teď strany jest stav duchovní, k nimž jiní náboženství konati vybíhají. Za tím stav vrchností a zprávců světa; nejzáz pak k půlnoci stav rytířský, s věcmi válečnými zacházejících. Aj. jak to ušlechtilé! Onino všecky plodí; tito všecky živí; tito všecky učí; tito se za všecky modlí; tito všecky soudí a před neřády zachovávají; tito za všecky bojují; a tak všickni sobě slouží, a všecko v svém glejchu stojí. HRAD FORTŮNY Hrad pak onen k západu jest Arx Fortunae, hrad štěstí, na němž zvláštnější lidé bydlí, bohatství tam, rozkoší a slávy užívajíce. RYŇK OBECNÍ; A HRAD SVĚTA Ryňk prostřední pro všecky jest. Nebo se tu ze všech stavů lidé scházejí, a co potřebí, zpravují; uprostřed něho jako v centrum všeho jest residencí královny světa, Moudrosti. ZAČÁTEK MATENÍ. I líbilo mi se to spořádání pěkné, a počal sem Pána Boha chváliti, že stavy světa tak ušlechtile rozdělil. Než to mi se nelíbilo, že sem ty ulice na mnoha místech jako protržené viděl,takže leckdes jedna do druhé vbíhala; což mi se snadného zmatení a zbloudění znamením zdálo. A k tomu když sem na tu okrouhlost světa hleděl, patrně sem cítil, že se hýbal a v kolo točil, až sem se závratu bál. Nebo když sem po něm sem tam oči obnášel, viděl sem, an se do těch nejdrobnějších věcí všecko hmýzilo; když sem ucha nastavoval, všecko tlučením, boucháním, šoustáním, šeptem a křikem naplněno bylo. A PŘI TOM MÁMENÍ I dí mi tlumočník můj, Mámil: „Vidíš, můj člověče, jak rozkošný jest ten svět, jak všecko v něm ušlechtilé? A to zdaleka jen na něj hledě: co pak díš, potom jej po částkách s rozkošemi jeho prohlédaje? I komuž by na něm býti milo nebylo?" Já řekl: „Z dalekať mi se líbí; nevím, jak potom bude." „Všelijak dobře," dí, „jen věř, a již poďme." ZPŮSOB DĚTINSKÉHO VĚKU Všudybud dí: „Počkej, ještě mu odtud ukáži, kamž potom nepůjdem. Ohlédni se teď nazpět k východu; vidíš-li, jak se tu z té tmavé brány cosi čmýrá a sem leze?" „Vidím," řekl sem. A on zase: „To sou lidé v nově se na svět (sami odkud nevědouc) dostávající, aniž se ještě znají, a aby lidmi byli, vědí: protož jest okolo nich tma a nic, jen vřesku a pláče trochu. Ale když tou ulicí jdou, pomalu se jim šeří a svitá, až teď do této pod námi brány přijdou; tu co se děje, poďme pohledíme." Kapitola XXXIX. NÁMLUVA JEJICH SPOLEČNÁ I BLOUZENÍ NÁŠE MOUDROST BOŽÍ ŘÍDÍ „Přijímám to, synu můj, od tebe," řekl on. „Stůjž v tom, buď, slůj a zustávej můj vlastní. Můjs sice byl a jsi od věčnosti; ales toho prv nevěděl. Já sem pro tebe potěšení to, k němuž tě nyní uvedu, dávno již strojil; ales ty tomu nerozuměl. Vedl sem tě cestami divnými, skrze okolí a zápolí, k sobě; čehožs ty neznal, a co já, ředitel všech vyvolených svých, tím obmýšlím, nevěděls; nýbrž ani díla mého při soběs neznamenal. Ale bylť sem s tebou všudy, a proto sem tě poněkud skrze ty okliky vodil, abych tě naposledy tím hlouběji k sobě uvedl. Ničemu tě svět, ničemu vůdcové tvoji, ničemu Šalamoun naučiti; ničím také zbohatiti, ničím nasytiti, ničím žádostí srdce tvého spokojiti nemohli; nebo to v nich složeno nebylo, čehos hledal. Ale já tě naučím všemu, já zbohatím, já nasytím. USILOVÁNÍ SVĚTSKÁ VŠECKA PŘENÉSTI NA BOHA Tohoto toliko od tebe žádám, coskoli v světě viděl, a jakákoli lidská při věcech zemských usilování spatřil, na mne aby to všecko přenesl a obrátil; to buď, dokud jsi živ, tvá práce a zaměstknání; a čehož tamto lidé hledají a nenacházejí, toho já tobě dosti dám, pokoje a radosti. S JEDINKÝM KRISTEM, VĚČNÝM CHOTĚM, SE SPOJITI Viděls v manželském stavu, jak, kteří se sobě oblíbí, všecko opouštějí, aby svoji byli. Učiň ty také tak, opusú všecko, i sebe samého, a odevzdej se mně plně a budeš můj, a dobřeť bude. Dokud toho neučiníš, k žádnému mysli upokojení nepřijdeš, slibujiť. Nebo v světě všecko se mění, čehokoli se myslí a kocháním držeti chtíti budeš, kromě mne, všecko tě jen sebou tak i jinák zaměstknávati a nepokojiti bude; a naposledy tě opustí, a kochání, kteréžs sobě v něm strojil, obrátíť se v žalost. Protož věrně radím, synu můj, pusť ode všeho a chop se mne, buď můj a já tvůj! Zavřeme se zde v schraně této spolu a pocítíš opravdovějších rozkoší, než se v tělesném manželství najíti mohou. Mně se jen líbiti, mne za rádce, vůdce, svědka, tovaryše a společníka všech svých věcí míti hleď; a kdykoli ke mně mluvíš, říkej: Já toliko a ty, Pane můj; o třetího někoho starati se tobě není potřebí. Mne se jen drž, na mne hleď, se mnou mile rozmlouvej, mne objímej, mne líbej; a ode mne všeho toho zase čekej." SAMÉHO KRISTA ZA SVŮJ ZISK MÍTI Viděls v druhém stavu, jakými se neskonalými pracemi lidé, zisku hledajíc, zanášejí, jakých fortelů chytají, jakých nebezpečenství odvažují. Ty kvaltování ta všecka za marnost měj, věda, že jednoho toliko potřebí jest, přízně Boží. A protož ty jediného povolání, kteréžť sem svěřil, ostříhaje, věrně, upřímě, tiše práci svou veď, konec a cíl všeho mně poroučeje." SAMÉHO KRISTA ZNÁTI SE UČITI Mezi učenými viděls, jak oni všecko vystíhati se snažují; tobě vrch umění buď, mne v skutcích mých zpytovati, jak já tebe a všecko divně řídím; tu materie k speculování více než oni tamto najdeš a s nevypravitedlnou oblectací. Místo všech biblioték, kteréž čísti neskonalá práce, užitek malý, často škoda, vždýcky ustání a tesknost, tuto knížku tobě dávám, v níž všecky artes složené najdeš. BIBLÍ Tu Grammatika tvá slov mých považování. Dialektika víra k nim, Retorika modlitby a vzdychání, Physica skutků mých rozjímání, Methaphysica ve mně a věcích věčných se kochání, Mathematica dobrodiní mých a naproti tomu nevděčností světa počítání, vážení a měření, Ethica tvá bude láska má, kteráž tobě všech tvých ke mně i bližnímu činů regule dávati bude. Všeho pak toho umění, ne aby vidín byl, než aby tudy ke mně se blížil, hledati budeš. A ve všem tom čím sprostnější, tím umělejší budeš. Nebo sprostným srdcím mé světlo se rozněcuje. SAMÉHO ZA NEJLEPŠÍHO LÉKAŘE POZNÁVATI Viděls mezi lékaři vyhledávání rozličných prostředků k obhajování a prodlužování života. Ale ty k čemu by se, jak dlouho živ býti máš, fresoval? Zdaž to v moci tvé jest? Nevyšels na svět, kdys chtěl, nepůjdeš také z něho, kdy chtíti budeš, ale má to řídí prozřetedlnost. Protož ty hleď, aby dobře živ byl, a já hleděti budu, pokud živ býti máš. Živ buď sprostně a upřímě k mé vůli, a já tobě k vůli budu lékařem tvým; nýbrž já budu životem tvým a dlouhověkostí dnů tvých. Sic beze mne i lékařství jedem jest; když já poručím, i jed lékařstvím býti musí. Protož jen mně život svůj a zdraví své poruč, sám o to naprosto pokoj maje. A ZA RÁDCE, VŮDCE, OBHÁJCE SVÉHO V jurisprudencís divné a nesnadné lidské pletky spatřil, jak se o své věci rozličně táhati učí. Při tobě toto práv umění buď, aby ani cizího, ani svého žádného nezáviděl; co kdo má, toho mu nechával; co kdo tvého potřebuje, toho mu nebránil; komus čím povinen, oddával; komu i nad povinnost čím prospěti můžeš, k tomu se povinného znal; pro pokoj všeho, i sám sebe, ustupoval; bere-liť kdo sukni, i plášť mu přidal; bije-li v líce, i druhého mu nastavil. To jsou práva má, jichž budeš-li šetřiti, pokoj obhájíš. NÁBOŽENSTVÍ KRISTOVO JAKÉ Dívals se v světě, jaké lidé při provozování náboženství ceremonie a hádky tropí. Tvé náboženství buď v tichosti mně sloužiti a ceremoniemi se nevázati; nebo já tě jimi neváži. A když mi tak, jakž tě naučím, v duchu a pravdě sloužiti budeš, s žádným se již dále o to, by tě pak i pokrytcem, kacířem a čímkoli jmenovali, nevaď; ale jen předce tiše mne služby mé hleď. A JAKÁ ZPRÁVA V KRÁLOVSTVÍ JEHO Mezi vrchnostmi a zprávci lidských společností poznals, jak se lidé rádi na přední místa a k zpravování jiných trou. Ale ty, synu můj, dokud jsi živ, nižšího místa vždycky hleď a poslouchati raději než rozkazovati sobě vinšuj. I snadnější zajisté, i bezpečnější, i pohodlnější jest za jiným státi, ne na špici. Pakli vždy zpravovati a rozkazovati chceš, zpravůj sám sebe; dušiť a tělo místo království odevzdávám; kolik v něm oudů a v duši rozličných hnutí, tolik poddaných míti budeš, kteréž zpravovati hleď, aby dobře bylo. A bude-li se mé prozřetedlnosti něco mimo to víc tobě poručiti líbiti, jdi poslušně a konej pilně; ne pro choutku svou, než pro mé zavolání. A JAKÉ VÁLKY V stavu válečníků spatřils, jak se tam v hubení a plénění vlastního pokolení hrdinství zakládá. Ale já tobě jiné nepřátely, na nichž od této chvíle rekovství dokazovati hleď, vyhlašuji: ďábla, svět a vlastního těla tvého žádosti, poslední pak bij a mordůj; a když to udatně konati budeš, dojdeš koruny slavnější, než ji ten svět má, slibujiť v jistotě. V SAMÉM KRISTU VŠEHO DOSTATEK Viděls také, čeho lidé na hradě toho domnělého Štěstí hledají a v čem se pýskají: v zboží, rozkošech a slávě. Ale ty těch věcí nedbej: nedávají ony pokoje, než nepokoj, a jsou cesta k zármutkům. O množství zboží proč by stál? k čemu by ho žádal? Život málem stojí a má věc jest každého, kdož ji slouží, opatrovati. Protož ty hleď vnitřní sobě poklady, osvícení a pobožnost, shromažďovati, a já tobě jiné všecko přidám, nebe i země právem dědičným tobě přináležeti budou, tím buď jist. Aniž tě o to jako onyno hnísti a tlačiti bude, ale obveselovati nevymluvně. I DRUŽINY PŘEMILÉ Lidé v světě rádi hledají tovaryšstva. Ty se hluku šetř a samostatnost milůj. Tovaryšstvo není než pomoc aneb k hříchům, aneb k nějakým zbytečnostem, aneb aspoň k zahálce a maření času. Však sám nejsi; neboj se, by i sám byl; já jsem s tebou a anjelů mých zástupové; s námi rozprávěti můžeš. Pakli by časem i viditedlného tovaryšstva předce žádostiv byl, těch, kteříž by téhož ducha byli, hleď, aby váše tovaryšení společné v Bohu se tvrzení bylo. I ROZKOŠÍ Onino v hojném kvasu, jídle, pití, smíchu radost zakládají. Tobě milo buď se mnou a pro mne, když toho potřebí, lačněti, žízniti, plakati, rány a všecko trpěti. Pakliť pohodlných věcí podám, také se (ne pro ně však, než pro mne a ve mně) veseliti můžeš. I SLÁVY Onino jak po slávě a cti dychtí, spatřils. Ty pověsti lidské nedbej. Mluví-li o tobě dobře či zle lidé, nic tobě na tom nezáleží, jestliže já s tebou spokojen jsem. Když víš, že se mně líbíš, o zalíbení se lidem nestoj; jejichž přízeň i nestálá, i neplná, i převrácená jest; často milují, což nenávisti hodné, a co hodné milování, nenávidí. Aniž se kdy všechněm zachovati lze; jednomu se chtěje zlíbiti, jiným se zošklivíš. Všech tedy tak nechaje a mne samého hledě, nejlépe učiníš; my když spolu v srozumění budem, nic tobě, jako ani mně, jazyk lidský nepřidá, neujme. Mnohým znám býti nehledej, synu můj! Slovoutnost tvá buď nízkým býti, aby třeba svět, by možné bylo, o tobě nevěděl; to nejlép a nejbezpečněji. Anjelé mezi tím moji o tobě věděti a rozmlouvati, tobě na službu hleděti, tvé činy na zemi i na nebi, když toho potřeba bude, ohlašovati budou; tím jist buď. Ovšem pak, když čas napravení všech věcí přijde, k slávě nevypravitedlné všickni, kdož ste se mně oddali, před anjely i vším světem přivedeni budete; proti kteréž slávě všecka toho světa méně jest než stín. TU VRCH VŠEHO A protož, synu můj, summovně ještě pravím: máš-li zboží, umění, krásu, vtip, přízeň lidskou, a cokoli se zdárného v světě jmenuje, nic se tím nepozdvihůj; nemáš-li, nedbej o to; ale nechaje všech těch věcí, buď že při tobě neb při jiných jsou, tak jak jsou, vně, sám zde uvnitřku se mnou obírání své měj. A tak obnaže se ze všech tvorů, i na sebe samého také se odečta a odřekna, najdeš mne a ve mně plnost pokoje, toť připovídám." ODEVZDATI SE KRISTU CELE, VĚC NEJBLAHOSLAVENĚJŠÍ I řekl sem: „Hospodine, Bože můj, porozumívám, že ty sám všecko jsi; kdo tebe má, všeho světa snadně oželeti můž, protože v tobě má víc, než žádati umí. Bloudil sem, již tomu rozumím, v světě se toulaje a odpočinutí v věcech stvořených hledaje. Ale jižť sobě žádného kromě tebe kochání od této hodiny nevinšuji, tobě se hned teď nyní cele oddávám; jen ty mne sám posilni, abych od tebe zase k věcem stvořeným neopadl, nesmyslnosti té, již svět pln jest, znovu se opouštěje. Milost Tvá ostříhejž mne, na tuť se spouštím." Komenský, Jan Amos: Labyrint světa a ráj srdce