|
Václav František Kocmánek: Lamentatio rusticana Díl první. Na modlitbu Páně Ach, ach, Bože, proč nás trápí tak vojáci mnohem ukrutněji než pohané Turci, i proč jich nestresceš, zdaž z nich moci nemáš? Jsouce pán přemocný, předce se jim díváš! Otče náš! Kteřížto, jsouc rovně jako my křesťané, učiněni jsou nám nepřátelé zjevně, jimžto k zmordování podáváme těl svých, majíc potěšení v hojných záslibích tvých, jenž jsi na nebesích. Rozličná trápení na nás vymyslili, skrze něž peníze na nás vymučili, vodu nám do oust lít opovážili se, to téměř do smrti, říkat nestydíc se: – Posvěť se! Jiní nás u bidel za ruce věšeli, pod nohami slámu nám zapalovali, křičíc: – Dej peníze! – a kde máš zboží své, o tom dobře ví, i kde máš též koně své, jméno tvé. Jsouce tak trápeni, hned jsme povídali, kde jsme o čemkoliv, jak a kdy věděli, mnozí z bolesti pouštěli jsme duše své, vzývajíc, doufajíc v přeslavné jméno tvé: – Přiď království tvé! Jiní kyjmi bili toho, jenž nic neměl, trpěl, mile snášel, jako by oněměl, vzdychaje: – Ach Bože, dívá se milost tvá, že skrz ně potracujeme všickni zdraví svá? Buď vůle tvá! Mnohý do rybníku i s dětmi utekl, jiný zase v bahně co ňáký pes zdechl, jiný, jsa vyhledán, jsa bit, křičel: – Nebí! Voják: – Není milost, zeji žádáš: Nebí, jako v nebi. V skalách, v horách také nemnoho kdo ostal, aby se zšelmilé ukrutnosti nebál. Nebo jsa oloupen seděl s ženou, s dětmi, pobráno majíce všeckno i pod zemí, tak i na zemi. V jamách také mnohý neuměl mysliti, kde by bylo, aneb má-li co tam býti. Avšak svou chytrostí, ó pane Ježíši, všeckno vyhledali, nám nejpohodlnější, chléb náš vezdejší. Z tisíce se jeden sotva mírný trefil, který by nás kyjmi nepral, netloukl, nebil, avšak hned křičeli: – Hej, sedláče, pones peněz, jísti, píti, a všeckno nám vynes! Dej nám dnes! Každý ovšem rádci, by trápení neměl, dal jim všeckno všudy, ba kde jednom co měl. Který neměl, s dětmi i s ženou prosil sám, řka: – Všeckno pobrali jinší, k tomu se znám, a odpusť nám! Ale když nic neměl, zad nastavit musil. Nebylo nic plátno, byť ještě víc prosil. Volal k Bohu, úpěl jako člověk bídný, řka: – Vojáci platí, ó Pane jediný, naše viny. Čím sme toho na nich, bídní, zasloužili, však jsme na ně všecknu daň, berni platili, o všeckno dokonce již jsme přišli s nimi, i přátelé naši pláčí s dětmi svými, jakož i my. Nikdež nic nemaje, co budem činiti, aneb naše dítky čím budem živiti? Avšak, hle, jich za tu zlost mnozí neklneme, pro hříchy trpíce, jim nezlořečíme, odpouštíme, věda, že jsme toho všickni slušně zasloužili, bychom tou pokutou tak trestáni byli, nebo jsa poddáni přehrozným hříšníkům, a tvých přikázání mrzkým přestupníkům, našim vinníkům. Toho nám jest nejžel, že domácí téměř to nám zle, ukrutně činí vojanská zběř, ale víme, že ty jim to odplatíš zas, však prosíme tebe, Pane, žádného z nás a neuvoď nás víc v takovou bídu, bychom nezoufali a nad tebou, Pánem, se nezapomněli, bychom měli více v taková trápení hrozná upadnouti, v života soužení, v pokušení. Neb ty nedopustíš člověku žádnému víc, nežli by moh snésti, trpět nižádnému. Pročež tebe prosí obvzláštně každý z nás: rač nám dáti pokoj, zažeň válku od nás, ale zbav nás od takových lidí, nepřátel ukrutných, kterýž tebe, Boha, nižádný nectí z nich. Ale my tě ctíme, jsa ty naším pánem, můžeš nás zachovat, uhasiti plamen od zlého. Amen. |