|
Jan Amos Komenský: Velká didaktika
Špatným příkladem se dává mládež tak mocně strhovat, že předpisy o pěstování ctnosti, jež se podávají jako protijed zla, nemají žádnou moc, nebo jen nepatrnou. Co teprve říci tomu, že ty předpisy ctnosti pomáhají jen zřídka? Málo je mezi rodiči těch, kteří mohou své dítky naučit něčemu dobrému, buď že se sami nenaučili ničemu takovému, nebo že majíce jiné snažení, tyto věci zanedbávají. Aristoteles přirovnal ducha lidského k prázdné tabuli, na níž sice není nic napsáno, avšak všechno se může napsat. Jako tedy písař může na prázdnou tabuli napsat a malíř namalovat cokoli chce, je-li znalý umění, právě tak snadno může všechno nakreslit v mysl lidskou ten, kdo dobře zná umění vyučovací. A neděje-li se to, není to jistojistě chybou tabule (kromě že je někdy trochu drsná), nýbrž neumělostí písařovou nebo malířovou. Rozdíl je ten, že na tabuli nelze dělat tahy, leč kam až dovolí okraj, v mysl však, i kdybys psal a vrýval stále a stále, nikde nenajdeš hranici, poněvadž je neohraničitelná. ...žádáme jen, aby se všichni, kdož jsou posíláni na svět nejen jako pouzí diváci, nýbrž i jako budoucí herci, učili znát základy, příčiny a cíle všeho nejdůležitějšího, co je a co se děje; aby se totiž na tomto světě nepotkávali s ničím tak nepoznaným, že by si o tom nemohli učinit nějaký skromný úsudek a že by toho nemohli užívat moudře k bezpečnému užitku bez škodlivého omylu. ...moudře promluvil, kdo řekl, že školy jsou dílny lidskosti, tím totiž že způsobují, aby se lidé stávali vpravdě lidmi. Tolik je nás mezi námi, kolik nás vyšlo ze škol a z akademií sotva se stínem nějakého opravdovějšího vzdělání! Jedním z mnohých tisíců jsem také já, ubohý človíček, jemuž nejpříjemnější jaro celého života, kvetoucí léta mládí, strávená školskými tlachy, byla bídně zmařena. Ach kolikrát, když mi bylo dopřáno lépe vidět, vzpomínka na zmařený věk mi vyloudila z prsou vzdechy, z očí slzy a v srdci bolest! Bude tedy radno a) nedávat žákům do rukou žádné knihy kromě těch, které jsou určeny pro jejich třídu; b) míti knihy tak upraveny, aby plným právem musily být zvány nálevkami moudrosti, mravů a zbožnosti; c) nepřipouštět nevázané druhy ve školách nebo mimo školu. Špatně se tedy starají o chlapce ti, kteří je nutí do učení proti jejich vůli. Neboť co si z toho konečně slibují? Nepřijímá-li žaludek pokrmy s chutí, a přece mu dávají, nic z toho nemůže vzejít než nechutenství a zvracení, aneb aspoň špatné zažívání, porucha zdraví. Touhu po učení rozněcují a podporují u hochů rodiče, škola, věci samy, metoda a vrchnost. Rodiče, budou-li často před dětmi vychvalovat učení a učené lidi, když při vybízení k pilnosti budou slibovat pěkné knížky, šaty nebo něco jiného hezkého; když budou chválit učitele pro vynikající učenost, pro jeho vlídnost k žákům (neboť láska a obdiv jsou nejmocnější city ke vštěpování horlivého napodobování). Konečně, když k němu někdy pošlou žáka se vzkazem nebo s nějakým dárkem atd., dosáhnou snadno, že nabudou větší důvěry jak k učení, tak k učiteli samému. Učitelé, když budou přívětiví a laskaví a nebudou žáky od sebe odpuzovat žádnou drsností, nýbrž vábit je k sobě otcovským smýšlením, chováním i slovy; když jim budou doporučovat učení, na něž se dávají, pro výbornost, příjemnost a snadnost; když pochválí časem pilnější žáky (maličkým rozdělujíce také ovoce, ořechy cukr atd.); když jim, pozvouce je k sobě, nebo též všem společně ukáží vyobrazení toho, čemu se budou jednou učit, nástroje optické, geometrické, nebeské koule a podobné věci, kterým by se mohli podivovat, když po nich někdy něco vzkáží rodičům. Zkrátka když s nimi budou zacházet s láskou, snadno si získají znenáhla jejich srdce, takže třeba raději budou občas sedět ve škole než doma. Škola sama má být místo příjemné, vábící uvnitř i vně oči. Uvnitř budiž světlý, čistý pokoj, ozdobený všude obrazy, ať už jsou to obrazy znamenitých mužů, ať zeměpisné mapy, ať památky historických událostí nebo nějaké emblémy. Venku pak budiž u školy nejen volné místo k procházkám a společným hrám, nýbrž i nějaká zahrada, do níž by byli časem pouštěni a navádění těšit se pohledem na stromy, kvítí a byliny. Když se věc takto zařídí, je pravděpodobné, že děti budou chodit do škol s nemenší chutí, než chodí na jarmark, kde doufají uvidět a uslyšet vždy něco nového. Vede tedy k rozptýlenosti, jestliže se předkládají žákům různé věci v téže době, například mluvnice, dialektika, snad i rétorika, poetika, řečtina atd. v témž roce. [...] Pro utříděné šestileté vzdělávání bude potřebí oddělených šesti tříd, jejichž pojmenování, počínajíc od nejnižších, by mohla být tato: I. gramatika, II. fysika, III. matematika, IV. etika, V. dialektika, VI. rétorika. [...] Poněvadž je jisto, že poznání dějepisné je nejkrásnější část vzdělání a takřka oko celého života, přejeme si, aby bylo rozděleno na všechny třídy tohoto šestiletí tak, aby naši žáci nebyli neznalí všech těch pamětihodných činů i výroků celé minulosti, které vešly ve známost. Bylo tedy pro mládež trápením, když 1) měli každý den šest, sedm, osm hodin veřejných přednášek a cvičení a ještě k tomu několik hodin soukromých, 2) byli zasypávání diktáty, pracováním úloh a velmi mnohým učením zpaměti až do omrzení, ba až k šílenství, jak jsme často viděli. [...] Zcela pošetile si vede, kdo se snaží učit žáky ne kolik chápou, nýbrž kolik si sám přeje. ...bylo-li však učitelů několik, co z toho vycházelo jiného než zase nový zmatek, když skoro každou hodinu se předkládalo a probíralo něco jiného? Nemluvě o tom, že množství učitelů právě tak jako množství knih rozptyluje mysl. Bude-li někdo přistižen při nepozornosti, budiž pokárán nebo potrestán; tak se zbystří při všech bedlivá pozornost. [...] Konečně však, má-li někdo takovou nešťastnou povahu, že tyto mírnější prostředky nedostačují, nutno užíti ostřejších, aby se vůbec zkusilo všechno, nežli někoho necháme jako půdu naprosto nevzdělavatelnou a uznáme jej za ztracena. O někom snad i ještě dnes platí přísloví: Fryga (lenocha) nenapravíme ničím než bitím. A byť i taková přísná kázeň nepomohla tomu, proti komu se jí užije, přece prospěje jiným tím, že jim nažene strachu. ...na konci výkladu budiž dovoleno žákům samým tázat se učitele, na cokoli chtějí, buď že vzešla v někom nějaká pochybnost v přítomné hodině nebo již dříve. Neboť soukromých dotazů nelze trpět; kdokoli potřebuje, ať se dotáže učitele veřejně buď sám nebo prostřednictvím svého desátníka. Žák musí vidět, že to, čemu se učí, není z Utopie nebo z Platónových idejí, nýbrž že jsou to věci opravdu nás obklopující, jejichž pravé poznání přinese pravý užitek pro život. |