|
Bedřich Bridel:
CO BŮH? ČLOVĚK? Kdokolivěk? Co já? Co ty? Bože svatý? Já hřích, pych, lest: tys sláva, čest. Já hnis, vřed, puch: tys čistý duch. Tak, jak mohu, o mém Bohu zpívám, vzdychám i pospíchám k nohám padám, chvály skládám, jak i první, tak v poslední okamžení. PATER e CoeLIs DeVs MIserere nobIs. *(„Otče z nebes Bože / smiluj se nad námi“, chronogram CLIDVMII = 1658) Co jest Bůh? Duše odpočinutí. [...] Já jsem pařez, mech shnilý, všecken tvrdý a zdubělý, z hliny ruce slepily mě tvé, tupý, neumělý: tys pevnost hlubokosti, podpora, jsi země svatá, duch světa od věčnosti, všech všudy věcí podstata. Kapka rosy tekoucí, krůpěje ranní, jedinká, prázdný ořech padoucí, pomíjející bublinka: tys pak slunce bez rána, mou nádobu naplňuješ, jenž tebou bývá plná, s ní se sám obveseluješ. Já jsem vejražek pletli, z šťavy květ jsem mladý polní, můj život velmi rychlý, k hrobu mně brzy zazvoní: ty pak kuješ kamínek z hnisu, z rosy a z krůpěje, duši drahý prstýnek, můj se rod odtud sem leje. Já popel, prach a bláto, trupl země, a hnůj shnilý, ty sem přidáváš zlato, činíš můj nástroj spanilý. Co jsi, ó Bože svatý? Coť mám před tebou řeknouti? Tvou jsem, ach, láskou jatý! Smím-li jen k tobě vzdechnouti? Já jsem bída neřestí, chudoba, samé žebrání: tys poklad, pouhé štěstí, všeho dobrého oplejvání, tys původ všeho dobrého, tys poklad velmi podivný. Já kořen všeho zlého, mrzký, nestálý, pochybný. Co teď, co budoucího, ty jsi všeho povědomý, já jsem srdce tupýho, sám svého nepovědomý. Tys smysl, rada všeho, neomylná prozřetelnost: já pak pychu zlostného všecka všudy ošemetnost. Tys propasti dno, svršek, já nejmenší krůpějička: ty jsi slunce okršlek, já jeho malá jiskřička, ty jsi květu samý květ, já jsem jen pejří polední, rosy's rosa, nový's svět, já pak bublínka večerní. Já mlha, mráz, kruh ledu, tys radosti neskončenost, náchylný k bídám, k pádu, tys pak pevná trvánlivost. Já jsem kroužek bolesti, ty jsi stalostalá pevnost, já jsem kolo žalosti, ty jsi neskončená radost. Já kvílení, bublání, tys zpěv, zvuk, pěkné varhany, toužení, naříkání, proníkáš na všecky strany: tys světlem, já temností, já bláto, a tys čistota, tys milost, já tesknosti, tys bezpečnost, a já psota. Ty jsi sladkost, a já jed, tys lahodný, já kyselý, já žluč, hořkost, a tys med, já smutný, a tys veselý; já nemoc, tys zhojení, já zimníce, tys uzdravení, já hřích, ty odpuštění, já nepravost, tys spasení. Já škaredý, tys pěkný, já zlost, a tys oslavení, já mrzký, tys počestný, já půtka, tys zvítězení; já bitva, tys můj věnec, já práce, tys má odplata, tys potejkání konec, tys odplata drahá zlata. Tys perla, kment, hedvábí, tys božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, neobsáhlost, neskončenost. Já pak jáma, sklep, co jsem? Jsem potvora nepravosti. Já kazichléb jen, co jsem? Hra všelijaké marnosti. Já nad peří létavé, i nad vítr jsem marnější, nad ty prášky mihavé, i nad prach jsem vrtkavější; já jsem nadutá pěna, v štěstí jsem nejvyskočnější, potom když je proměna, v neštěstí nejzlobivější. Já nad oteklé vředy, i nad hnůj jsem ohavnější, všecken zapuchlý, bledý, nad jed i mor ohyzdnější. Já jsem samý pouhý vřed, umrlčina zpráchnivělá, puch, hnůj, hnis, jizlivý jed pro svrab oplzlého těla. Já jsem hříchův kaliště, samá a pouhá shnilota, červ, pouhé smradlaviště, neřest, nouze, bída, psota. Mě rak ohyzdný zžírá, já jsem jednom nakažení, v němž se hnis a hnůj sbírá, smrti jisté předzvědění. Já jsem zakrytou skrejší hadův, jenž se ve mně plazí, já, v němž jako v peleši rádi zlí duchové vězí; já jsem pekla pochodně, věčně vždy hořící svíce, neskončeného ohně pokrm, potrava a píce. Já semotám motání jako vichr se točící, pracné pavoukův tkání, tělo se rozpouštějící: já mám se klást na máry, živ jsem s neveselou duší, pára, blesk i požáry, opustí i tovaryši. Já vání a mráz ranní, jenž se hned sluncem rozpálí, já jsem červův snídání, v rubáš mě brzy obalí; já jsem sám červ ničemný, co zem préč někam odloží. Bez zbraně, nah, mizerný, já jsem jen smrti podnoží. Já jsem přivřená v těle mrzkost se vší ohyzdností, mé tělo bude vcele zeměplazům za dědictví; já jsem velmi laciný, nedali by za mě halce, poněvadž jsem vzat z hlíny, nedali by ani malce. Já nad slámu, květ, seno, jako pléva jsem laciný, i nad žabí plemeno špatnější, i nad luštiny; já pravdy stín zatmělý, nejsem něco, než nijakost, já jsem šat, střep zetlelý, mrcha, mrva, kůže a kost., moucha, červ, slabý proutek, aneb co je lehčejšího, chlup, nebo vlny chloupek, neb co můž být špatnějšího. Slovem nic jsem, i míně, neb poněvadž Bůh jest všecko, já jsem jalové símě, tráva, larva, sen a seno. Ó Bože můj, ach co jsem? Zdali se mně jen něco zdá? Že jsem, jsem-li? Neb co jsem? Nevím, jsem-li, čili se zdá; jsem, jsem než od samého jsem, Bože, jsem než od tebe, ne od sebe samého, od tebe, jenžs stvořil nebe. |